13. 6. 2012
Díky umělému oplodnění mám super rodinu
Simona a Zdeněk se vzali před dvěma lety v Lounech. Jak řada novomanželů si hned po svatbě plánovali zplození potomků. Když po roce děti ne a ne přijít, paní Simona, která čerstvě překročila třicítku, znervózněla a navštívila pro jistotu svého gynekologa s otázkou, zda je vše v pořádku. Se stejným dotazem se obrátil na svého lékaře manžel. Oba odborníci se shodli, že je vše zdravotně v pořádku a nic by početí dětí nemělo bránit. Přesto se manželům stále nedařilo.
"Rozhodli jsme se poptat i jinde. Naštěstí bydlí hned vedle nás velmi dobrá kamarádka a ta nám domluvila podrobné vyšetření na soukromé klinice. Tady, po podrobnějším zkoumání, přišli na to, že mám děložní myomy a srůsty na vaječnících, které bylo třeba hned laparoskopicky odstranit. A protože poté už nemělo nic bránit tomu, abychom konečně počali dítě, nabídli nám také možnost intrauterinní inseminace (zavedení spermií do dutiny děložní, pozn.red.)," vzpomíná na dobu před více než rokem Simona. Přestože se zdravotně vše zdálo bez problémů, ani metoda zavedení mužských spermií přímo do dělohy ženy se neukázala být řešením. Když se nepovedlo paní Simoně otěhotnět ani po třetím pokusu, přistoupili manželé na návrh lékařů podstoupit metodu IVF, laicky řečeno oplození ve zkumavce.
Klasická metoda mimotělního oplodnění spočívá v odsátí většího množství nastimulovaných ženských vajíček, následném oplodnění spermiemi muže a kultivaci v embryologické laboratoři. Po několika málo dnech se embryo zavádí do dělohy ženy. Tato metoda je v současné době velice rozšířená a nadějná pro velkou část bezdětných párů.
"Samozřejmě jsme okamžitě souhlasili. Ukázalo se, že dobře snáším hormonální terapii, která je nutná pro dozrání většího počtu vajíček. Nesetkala jsem se, kromě občasného pocitu lehce nadmutého břicha, s žádnými nepříznivými účinky. Hormonální léky, které jsou v injekční formě, mi píchal manžel, protože já se s injekcemi nijak nekamarádím. Ale musím říci, že v tomto případě mi to vůbec nevadilo," popisuje zážitky Simona.
Manželé Vaicovi měli obrovské štěstí, hned po prvním odběru se pět vajíček ukázalo vhodných pro oplození. Tři vzniklá embrya lékaři zamrazili, dvě embrya si paní Simona nechala vpravit zpět do dělohy.
Pak nastalo období neuvěřitelné nervozity, zda se embrya uchytí, a zda je Simona "udrží". "V průběhu prvních dnů jsem zaznamenala lehké krvácení, vyděsila jsem se, že je konec, a jela rovnou do nemocnice.
Chvíli si mne tam nechali, ale pak mě pustili domů, že naštěstí nejde o nic závažného. Za několik dalších dnů již bylo jisté, že jsem těhotná. S manželem jsme byli moc šťastní, ale stále se do toho mísil strach, aby bylo vše v pořádku. Přece jenom se jednalo o dvojčata a navíc zplozená ne úplně přirozenou cestou. Od čtvrtého měsíce jsem také bojovala s vyšším tlakem. Podávala jsem si dveře na kardiologii a interně," říká Simona. V šestém měsíci si opět poležela pár dnů v nemocnici. Vzhledem k tomu, že měla nařízen absolutní klid, pečoval o ni její manžel a také její maminka.
"Stále jsem se pozorovala, četla příspěvky ostatních rodičů na internetu a střídavě byla šťastná, že je vše v pořádku nebo naopak vyděšená, když jsem měla pocit, že vše nejde podle plánu," vzpomíná na nelehké měsíce paní Simona. Nejhezčí vánoční dárek Když šla na běžnou prohlídku v 33. týdnu, lékaři jí rovnou hospitalizovali v nemocnici s tím, že se jí rozevírá děložní hrdlo a je tedy jasné, že bude brzy rodit. "To se také přesně potvrdilo, v pátek mě přijali, v neděli ve tři hodiny ráno mi praskla plodová voda a ve 3h 48 minut v porodnici v Praze u Apolináře se narodili císařským řezem oba kluci," vypráví nyní už šťastná maminka. Maxmilián vážil 1,950 kilo a měřil 41 centimetrů, jeho bratr Zdeněk měřil o tři centimetry více a vážil 2 kila 50 gramů.
Dvojčátka byla hned umístěna do inkubátoru, po pár dnech na neonatologické oddělení a do měsíce - přesně 21. prosince s nimi vstupovala maminka do jejich nového domu. "Byl to náš nejlepší vánoční dárek," ozývá se otec dvojčat, Zdeněk. Kolem dvojčátek, nyní už půlročních, se točí i obě babičky, ale maminka je "nedává" z ruky. "Jsou zkrátka vymodlení, mám stále obavu, aby se jim něco nestalo." Přes všechny překážky nemůže být nikdo na pochybách, že jsou rodiče i děti navýsost spokojení, kluci už spí od devíti večer do šesté ranní, což je po počátečních týdnech, kdy museli jíst co dvě hodiny, balzámem na nervy obou rodičů.
"Měl jsem dvě směny, ráno do práce, po práci jako partner při krmení, koupání a přebalování. Bylo to náročné, ale nikdy bych neměnil," komentuje tatínek, a to i přesto, že se celá procedura předcházející početí dětí zakousla poměrně hluboko do rodinného rozpočtu. "Kdybychom stáli nyní před stejnou otázkou, tedy zda umělé oplodnění podstoupit či ne, ani vteřinu bychom neváhali a šli do toho znova," uzavírá celý příběh maminka Simona.